Bylo by jistě nošením dříví do lesa připomínat, že zpěvačka Bára Basiková se v průběhu své úspěšné více než třicetileté kariéry výrazně dotkla a dotýká úctyhodné škály nejrůznějších hudebních stylů a žánrů.
Vedle sebe stojí stejně tak první léta s Precedens, stylotvorná pro český novoromantismus, převratný progresivní rock za sólovým mikrofonem Stromboli, jako oceňované muzikálové role, koketování s klasikou, elektronikou i popem.
Ovšem jak potvrzuje prozatím poslední Bářino album Slzy z roku 2018, dělá zpěvačce nadmíru dobře právě návrat k melancholickým a temně nostalgickým kořenům 80. let. O ně se totiž dvanáct skladeb na albu opírá.
Bylo by ovšem nespravedlivé tvrdit, že se jedná o návrat retrospektivní, o oživování minulosti. Obrazně řečeno, zpěvačka a její hudební spolupracovníci říkají to, co je jejich pocitům blízké, to, z čeho vyrostl jejich pohled na muziku a na svět, ale říkají to jazykem současnosti.
Stejně tak jako jim nesporně blízcí Depeche Mode neznějí v novém tisíciletí identicky jako v osmé dekádě století minulého a přesto zůstávají sami sebou.
Ani album Slzy nezní jako přelomový debut Precedens Doba ledová, ale milovníkům téhle muziky je nesporně blízké.
Bára Basiková se obklopila novými hudebníky. Zásadní autorskou měrou přispěl Richard Ulrych, v 90. letech frontman rovněž novoromantické formace Shannen Grey, později pak skupiny Nebezpečné známosti.
Na zvuku alba má zase lví podíl Luděk Fiala, obratný a citlivý aranžér, producent a skladatel, spjatý se skupinou Decline a někdejší blízký spolupracovník Petra Muka.
Jakkoliv je tvář alba posmutnělá a zádumčivá, není jednotvárná.
Hned úvodní skladba Pravda je zlá přivítá posluchače tažným rytmem, v čemž pokračuje i následná Dreaming.
Oproti nim jsou titulní Slzy baladické až fatálně hymnické.
K tomu všemu připočtěte tradičně sugestivní zpěvaččin projev, barvitý a současný sound a poetické texty a máte zevrubný obrázek aktuálního alba Báry Basikové.
Alba, které míří kupředu pevně opřené o minulost.
Ilja Kučera ml.
